Evropská unie se nachází v období zásadních změn, když se musí vyrovnat s novými geopolitickými realitami, které ovlivňují nejen její vnitřní politiku, ale i její postavení na mezinárodní scéně. V posledních letech se ukazuje, že tradiční model spolupráce vyžaduje revizi, a to jak kvůli vnějším hrozbám, tak i vnitřním rozporům. Jakou směrem se evropská integrace ubírá a jaké výzvy ji čekají?
Nová dynamika v mezinárodních vztazích
V rámci globální politické scény se čím dál více prohlubují rozdělení mezi velmocemi. Konflikty v oblasti Blízkého východu, vzestup asijských ekonomik a znovuobjevení Ruska jakožto významného hráče, přetvářejí tradiční dynamiku a vyžadují od EU pružnější a kreativnější přístupy. Společným jmenovatelem těchto proměn je nutnost reagovat na kybernetické hrozby a migraci, které se stávají v Evropě stále aktuálnějšími. Například v roce 2022 se podle statistik EU zaregistrovalo více než 300 000 žádostí o azyl, přičemž tento trend stále roste. Vznikají tak tlaky na jednotlivé členské státy, aby našly společnou a udržitelnou politiku, jak s tímto fenoménem naložit.
Důležitost mezinárodní spolupráce v boji proti klimatickým změnám se stává dalšími klíčovými faktory, které ovlivňují strategické směřování EU. Kromě výzev, které vyplývají z migrace a bezpečnostních rizik, je nutné zohlednit i potřebu udržitelného rozvoje a přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. EU se tedy vydává na cestu ekologické transformace, která vyžaduje jednotný hlas a koordinované akce mezi členskými státy. Společný plán obnovy po pandemii COVID-19, který zahrnuje investice do zelených technologií, se tak stává příkladem, jak ukotvit evropskou ekonomiku v důsledku digitální a ekologické transformace.
Vnitřní rozdělení a bundtespolitik
Mezi jednotlivými členskými státy však existují i rozdílné názory na jakékoli další prohlubování integrace. Některé země, jako jsou Francie a Německo, se jednoznačně zasazují o silnější jednotu, zatímco nový program neoliberální politiky ve východní části EU vyvolává značný odpor. Tato rozdělení se projevují například v otázkách právního státu, migrace nebo hospodářské politiky. I když moderní technologie mají potenciál zúžit vzdálenosti mezi lidmi, politické bariéry se zdají být stále více neprostupné.
Další překvapivou skutečností je, že podle některých analýz se až 70 % evropských občanů domnívá, že by EU měla mít více pravomocí v oblasti bezpečnosti a obrany. Tento názor ukazuje na změněný pohled občanů na dostatečnou suverenitu a nutnost kolektivní obrany. S růstem extremistických a populistických hnutí v mnoha zemích EU se zvyšuje tlak na instituce, aby přišly s jasným a účinným způsobem, jak reagovat na obavy občanů.
Jak bude EU reagovat na tyto nové výzvy, zůstává otázkou nejednoznačnou, ale jedno je jisté: znalosti a ochota spolupracovat jsou klíčem k udržení stability a prosperity v turbulentním světě. Spolu se schopností adaptace však musí EU pracovat na tom, aby svým občanům ukázala, že integrace má smysl především tehdy, když se promění v akci, která přináší konkrétní výsledky. V nadcházejících letech se tak rozhodující podoba evropské integrace bude formovat nejen v Bruselu, ale zejména v ulicích evropských měst, kde občané volají po změně.
